Fotogalerie
Expedice LAPOLATAKEB - Švédsko 1997
Info Kozlák
Srpen 1997
Info: http://www.forsguiden.se
Posádky - Nafukovací pálavy:
- Vocel Tomáš – náčelník výpravy na sever.
Jana – paní náčelníková, popularizátorka hymny. - Rákos – hlavní iniciátor, majitel Dukáta s pryčnou.
Lenka - dopisovatelka. - Grizzly
Markéta – autorka vlajky a designérka triček.
Toto je sestava, která zvládla zapět hymnu Tam kde hy, tam kde hy, ale která si přece jen nabalila potraviny na 3 týdny s sebou a rozhodla se nespoléhat na rybolov, ačkoliv Rákos se speciálně pro tuto akci naučil nahazovat třpytku a já jsem se téměř naučila péct placky na rozpáleným kameni.
Taky došlo ke změně řeky, která nás týden unášela, takže název expedice zahrnující LAPO = Lapland (Laponsko), LATA = Lätäseno (řeka), KEB = Kebnekaise (nejvyšší hora Švédska), je působivý, ovšem s menší informativní hodnotou, protože místo Latasena jsme jeli Torneälven (Torne River).
31.července 1997 večer jsme vyrazili z rodné Moravy a další dva dny pokračovali přes Drážďany, Sassnitz, trajektem na Trelleborg, Jönköping, Linköping, Stockholm, Uppsalu, Gävle, Umeu, Piteu, Luleu, Jokkmokk, Hanu a Svanteho, normální postele, koupelnu a cereální krokodýlky k snídani a výlet do Laponskýho skanzenu, Kirunu do Jukkasjärvi.
U Hany a Svanteho se nám neobyčejně líbilo, neboť nevstávají před desátou a stůl ze Znojma se prohýbal pod tíhou bohaté a přepestré snídaně podávané na cibulákovým porcelánu. Bylo nám dovoleno poznat, co je to švédský stůl a že švédsko-znojemská pohostinnost nemá hranic, že jejich zahrádka za polárním kruhem překvapivě svědčí růžím, jahodám a všem druhům zeleniny (včetně salátových okurek a paprik ve skleníku) kromě ředkviček, který v tom fofru polárního dne,
kdy probíhá fotosyntéza bez noční spací pauzy, nestihnou vytvořit bulvu a valí hned do květu.
Jasně že se nám od Hany a Svanteho už nikam dál nechtělo, ale mířili jsme ještě o kousek dál, A tak jsme ještě absolvovali školení nad atlasem hub, nechali se poučit o jedlosti zdejších bobulí, o možných kolizích se soby a poděkovali jsme za jeden klobouček moskyt a krabičku smradlavé pasty proti komárům, i když prej je komárů mnohem míň než jiný roky.
V Jukkasjärvi jsme se chystali k nalodění. Počasí se zhoršilo a místo slunečných 25°C kořeněných severním větrem bylo kolem 10 s větrem a deštěm. Bylo snadný pochopit, že na severu lze podlehnout trudomyslnosti raz dva a že láhev alkoholu je to první, po čem člověk sáhne v bláhové naději. Jedné jsme se podívali na dno, zatímco jsme bohabojně pěli Tam kde hy, tam kde hy, ale pršet nepřestalo, neoteplilo se a severní vítr nepřestal být krutý.
Vypluli jsme na Torneälven, jednu z největších švédských řek, podle kilometráže řeka peřejnatých úseků spojených mírně plynoucími jezery. Jednomu z nich jsme se pokoušeli zbrázdit hladinu. Nekonečná vodní plocha odmítla prozradit, kde teda mírně plyne, ba ani vítr se nechtěl stát významným pomocníkem a do
důmyslně sestrojené plachty, kterou jsme prozíravě vezli s sebou, aby se mohla umístit na prostřední ze tří dohromady spojených pálav, se opíral jen chabě a ačkoliv jsme přidali pomocný plachy z pláštěnek, stejně nezbylo, než prostě pádlovat. Začátek nevypadal moc optimisticky.
Následovalo 7 dní a 150 kilometrů.
První tři dny se nám mraky válely po ramenou, jak byly nízko, a když se nám k večeru podařilo najít plácek pro tři stany a oheň, a převlíkali jsme se do suchýho, byla to komáří a muchničková kruťárna těžkýho kalibru. Nepotkali jsme živáčka.
Další dny se počasí vylepšilo a i krajina směrem na jihovýchod byla mnohem vlídnější, místy neodolatelně romantická a jevila známky života – sem tam lidský obydlí nebo ohniště s budkou. Taky byla zaborůvkovaná a zahoubovaná, ovšem i nadále plynoucí jezera plynula, aniž bychom zjistili kde, ale vynahrazovalo nám to občasný radostný pohoupání v peřejích. Lososi z nás měli srandu a za celej týden se chytili jenom dva hlupáčci.
Sedmej den si náčelníkovi přivstali, hodili se do gala a šli na stopa, aby přivezli Dukáto do Pajaly, kam jsme my ostatní i s jejich věcma odpoledne dopluli. Dorazili chvíli po tom, co jsme z pytlíku vyjedli poslední drobky chleba.
Ráno přesun zase víc na sever. Do Abiska, což je nejseverněji položená turistická základna ve Švédsku.
Švédské nejsevernější národní parky jsou propojeny turistickou stezkou zvanou Kungsleden – Královská stezka. Začíná v Abisku a končí na jihu švédského Laponska v Hemavänu. Kebnekaise 2.123 m.
Konec Pajala.
Zapsala Lenka, členka Kozlák teamu...