---

 

...Dokupujem nějaké potraviny , pivo a pokecáme s domorodci, jak bylo za SSSR dobře. Taky nás varují před psy azerbajdžánců, kteří mají své kočovné jurty v horách....

...Druhý den procházíme kolem jurt azerbajdžánců. Psi poštěkávají, ale neútočí. Naštěstí je domorodci zahánějí a nás zvou na návštěvu....

 

23.8. - Odpoledne vyrážíme autem z Blanska a pak po dálnici směr Ostrava, Katowice. Cesta v pohodě, pořád po dálnici, drobné zdržení na objížďce Msana – Svierklany, ale za 3,5hod jsme na místě. U letiště Pyrzowice parkujem přímo před terminálem na P1 . Doufám, že sleva 90% na kartu FlySilesia bude fungovat. Máme dost času, v klidu dojídáme a dopíjíme pohotovostní zásoby z domova a přebalujem našich 5 báglů do dvou připravených pytlů. (gr001) Wizz má limit na zapsané zavazadlo 32kg, využíváme ho skoro nadoraz. Blíží se půlnoc, je čas projít kontrolou. Sekuriťáci jsou dost komisní, Karel si nechal v petce 1dl vody, neukecal to ( zvlášť když neuměli jinak než polsky, dost hloupé na mezinárodním letišti). I když vodu před nimi vypil, stejně mu petku sebrali.

 

24.8. - Odlétáme na čas, 0.50, let v pohodě. Brzo ráno jsme v Kutaisi. Posouváme hodinky o 2 hod. dopředu a jdem na pasovku. Ještě před kontrolou je okénko směnárny, vím, že pak na letišti není nic, tak měníme 100E v celkem slušném kurzu 2,18lari/Euro. Chvilka nervozity jestli bágly dojdou v pořádku a už jsme venku. Před letištěm čekají maršrutky ve směrech Tbilisi, Batumi a Mestie, taxikáři nahání klienty. My ale v klidu přebalujem a pak odcházím do blízkého křoví zahrabat depozit – pytle a tašky, které budem potřebovat až na zpáteční cestu.

 

Jazda maršrůtkou byla dost hrubý zážitek, řidič by se jistě uplatnil jako závodník F1, po rozbitých silnicích valil 100 – 120, ves neves.

Mezitím maršrutky odjely, ale taxikáři do nás pořád hučí. Nakonec se necháme ukecat a berem taxi za 50 lari až pod kopec. Nás 5, řidič a mocné bágly, vozítko bylo celkem vytížené. Projíždíme okraj Kutaisi a pak míříme na jih do Baghdati ( dříve Majakovskij, on tam rodílsja). Krátká zastávka protáhnout nohy, koupit meloun a pivko a pokračujem ještě asi 5 km do Nergeeti, kde chcem začít. Taxikář se loučí a ještě nám s místní bábuškou domlouvá kudy kudy cestička. Máme sice GPS a staré mapy 50k ruského generálního štábu, ale tu tenkou stezku dolů k řece by jsme těžko hledali. Opatrně přecházíme řeku po chatrném visutém mostě.(gr002) Na druhém břehu je dřevěný přístřešek, stolek, dáme svačinku, pivko a melouna, opodál vesele ryjí prasátka.(gr003) Idylka.

 

Je teplo a vlhko, všude visí réva, fíky, ořechy a tak. Ze začátku je cesta do hory široká a jasná, ale pak končí u pár salaší a políček, není se koho zeptat. Před námi je akorát velmi strmá a velmi zarostlá stráň. Nějakou dobu bloumáme a hledáme, ale pak Karel objevil starou nezřetelnou stezku. Prudce stoupáme pralesem z jedlých kaštanů, stezka se místy ztrácí, ale naštěstí je tu les bez podrostu a dá se jít i mimo cestu. Objevujem i pramen, což je výborné, protože jsme zpocení jak myši. Konečně vylézáme na hřeben ( cca 950mnm) na louku. Hezké místo. Kravky čumí, kde se tam berem. I v téhle výšce rostou ořechy, děláme ohník, tlučem ořechy a relaxujem. I když je jen krátce po poledni, rozhodujem se, že tu zůstanem. Jsme utahaní, nevyspaní, poblíž je voda a navíc se schyluje k dešti.

 

25.8. - Ráno prší, takže pokračujem hřebenem až po poledni. Stezka je místy dost bahnitá a strmá, nabíráme výšku. Výborné ostružiny zvláštní chuti. Občas vyleze i slunce, ale kolem čtvrté přichází slejvák fest, čekáme pod pláštěnkami, ale nepřestává to. Stavět stan v dešti je dost nechutné, co se dá dělat. Rozdělat a udržet oheň je taky problém, ale potřebujem převařit vodu, kterou berem z blízké louže. Aspoň je co dělat. Ještě že máme dost slivovice...

 

26.8. - Lezem ze stanu, paráda, slunce svítí, cestou je dokonce občas vidět zasněžený hřeben Velkého Kavkazu. (gr018) Akorát že blátivá cesta je ještě blátivější. Mezi blátem medvědí trus. Cestička se úží,zarůstá, prodíračka. Ale už prosvítá holý hřeben, ještě chvilku a jsme z lesa venku na poloninách. Uf uf. Krása. (gr024) Jsme ve výšce cca 2100m.n.m. Na úbočích jsou vidět roztroušené salaše pastevců. Jdem po hřebeni, vychutnáváme tu pohodu. Slunce svítí, tak na pěkném místě rozbalujem a sušíme. Za chvíli jsou u nás pastevci. V Gruzii je výhoda, že se dá velmi dobře domluvit rusky. Docela zírají, kde se tu berem, turistika tady moc netepe. A hned že musíme nutně na návštěvu, dosušit a za hodinu máme přijít do támhleté salaše. Oni že zatím přichystají jídlo. No dobře. Bylo vidět, jak se novinka šíří a jak se stahují pastevci z okolí. Byl trochu problém se do salaše vůbec přes blato dostat, navíc u vchodu hlídal pes jak tele, kavkazský trhač. Ale vevnitř bylo veselo, čača ( místní pálenka z vína) tekla proudem, přípitek střídal přípitek.(gr027) Gruzíni si vůbec na přípitky potrpí, ale napřed je potřeba pronést řeč, tzv. tost. Hlavní slovo měl Michal, zřejmě šeful salaše, docela se zmazal. K jídlu nám dali jejich chleba a maso pečené ve zvláštních keramických miskách, nahřátých v ohni. (gr028)

Při představování měl největší úspěch se svým jménem kamarád Ivan, asi tu nejsou nějaké výrazné protiruské nálady. Bylo náročné se z návštěvy urvat a ještě kousek popojít, ale spát v salaši se nám vůbec nechtělo, i když to vehementně nabízeli.(gr038) Michal nás ještě kus doprovázel na koni, no, měl docela problém s rovnováhou. Nakonec jsme ho ale setřásli a zalágrovali na pěkném hřebínku s dalekým výhledem do údolí. Na ohník je tu málo dřeva, tak vaříme jen na dřívkáči

 

27.8. – Budí nás funění a cinkání zvonků – stádo krav přišlo na návštěvu. Jsou dost dotěrné a dá práci je zahnat. Pak zas přiběhne stádečko koní, jsme zkrátka atrakce.(gr042) Pokračujem po hřebeni, pastevecké cesty jsou vedeny příjemnými traverzy bez velkého převýšení. U pěkného potůčku vaříme na ohni polévku. Dřeva tu moc není, ale z rododendronových porostů se pár suchých klacků dá sehnat. Pokračujem, ale počasí se mění a padá mlha, vidíme tak na 10 metrů. (gr059)Orientace mizerná, bloudíme, navíc je škoda projít kus pohoří a nevidět ho. Takže předčasný bivak na terásce hned pod cestou. Děláme oheň, ale je nepříjemně, tak brzo zalézáme do stanu.

 

28.8.- Ráno je krásně, sluníčko, kde jsme včera bloudili je dnes cesta jasná. (gr067)Docházíme do sedla pod Mempičkaro 2850m.n.m., nejvyššího kopce tohoto hřebene. Na vrchol je to jen cca 100 výškových metrů, to dáme. Z vršku pěkný rozhled, dobře je vidět jezero Džaligel, kam směřujem. (gr074) Cestou dolů sbíráme suché rh. klacky, chcem si u jezera udělat oběd. Samotné jezero je trochu zklamání, slouží jako napajedlo pro stáda ovcí a koz a podle toho břehy vypadají. Nicméně oběd uvaříme, pokecáme s pastevcem a pokračujem východním hřebenem, až dole v údolí vidíme ves, nebo spíš shluk salaší Salaškro. Sestup o 500m dá kolenům pěkně zabrat. Ve vsi na nás zírají, jako by jsme spadli z nebe. Odoláváme pozváním domů a pokračujem po výrazné prašné cestě zas nahoru, k plošině Pirsagat.(gr103) Podél cety spousta malin a jahod. Trochu obtížně hledáme bivakovací místo, nahoře fest fouká. Tak nakonec lágrujem na plošině cca 50m pod cestou, je tam i pramen, koupačka, ohník, pohoda.

 

 

29.8. – Další den docházíme na plošinu ve výšce 2300m.n.m. Vypadá to tu jak na amerických prériích, veliká, mírně zvlněná pláň porostlá trávou. Na ní se pasou krávy podobné buvolům. Tu a tam shluk salaší. Probíhá sklizeň sena, vždy 2 chlapi spolu napíchnou velký balík sena a hodí ho na korbu náklaďáku. Na nejvyšším bodě pláně objevujem nějaké ruiny, tipujem že vojenské. Pak už sestupujem podél potoka skrz les směrem na ves Pchero ( poblíž hrad na skále, zavlažovací jezera, porosty slaměnek) a pak do údolí ke vsi Varchani. Hledáme obchod, ale odchytil nás družný domorodec, nedal se odbýt. Žije se svou matkou v celkem pěkném domku se zahradou, snesl vše, co dům dal, dost hnusné domácí víno, ale výborný hruškový kompot a med, domácí chleba, studené kuře v omáčce a tak. Přípitky opět nebraly konce. Skoro násilím se urvem a mírně přiopilí pokračujem za ves, kde kus nad silnicí nacházíme pěkné bivakovací místo. Vaříme na dřívkáči a popíjíme zakoupené pivko.

 

30.8. – Dneska nás čeká delší přesun do Vardzie, takže vstáváme brzo a jdem na silnici chytnout maršrutku do Achalciche. Celkem rychle se nám daří a tak jsme tam dost brzo. Jdem si prohlédnout místní hrad. Je zrekonstruovaný tak důkladně, že vypadá jak znovu postavený. Dokupujem zásoby a meloun, v 11h nám to jede. Cesta vede podél řeky Kura a polopouštní krajinou. Vardzia má jen pár baráků, ale je tu jedna z největších turistických atrakcí Gruzie – skalní město, vytesané ve 12. století do stěny kaňonu. Mělo sloužit jako hraniční pevnost proti nájezdům Turků a Peršanů. Nějakou dobu zde sídlila i bájná královna Tamara. V době největšího rozkvětu mělo až 3000místností a mohlo tam žít 20000 lidí. V současnosti je menší, poničilo ho zemětřesení. Je hic, odpočíváme u řeky, obědváme , jíme meloun a sbíráme síly na prohlídku. Trochu nás deprimují davy turistů, doteď jsme nepotkali ani jednoho. No ale když už jsme tady….nakonec se nám prohlídka celkem líbila.(gr153) Pak se ještě koupem v řece a jdem hledat místo na bivak. Asi 1km po proudu nacházíme boční údolí s potokem a pramenem, lágrujem na terasách mezi meruňkovými stromy.

 

 

31.8. – Ráno 8.30 odjezd maršrutkou cca 20km do vsi Khertvisi, kde si prohlížíme celkem pěkný, volně přístupný hrad.(gr169)) Je na něm jedna z mála kešek ( geocaching) v Gruzii, pár dalších je snad jen v Tbilisi, jinak nic. Je umístěna pod hradbami na dost špatně přístupném místě, ale Karlovi se jí podaří s nasazením života odlovit. Slivovice dochází, tak ve vsi dokupujem celkem dobrou čaču ( cca 55%,6lari/l) a jdem na hlavní silnici chytnout něco ve směru Achalkalaki. Po delší době nám staví přeplněný busík, bágly musí na střechu, ale nějak se vejdem. V Achalkalaki žijí skoro výhradně Arméni, tak to tu má už víc asijský ráz. Ulice jsou jedna velká tržnice. Shazujem bágly před místní pekárnou , nakupujem lepjošky, měníme něcoE na lari a jdem shánět dopravu dál (gr 177), (gr178).

 

Do Abuli maršrutky nejezdí a i taxikáři se trochu kroutí. Nakonec najímáme 2 auta po 30lari. Že to není přehnaná cena za 15 km poznáváme cestou. Jeli jsme to 1,5hod, chudáci auta. Rozbitá kamenitá šotolinovka s dírami na mamuty. Taxály nás vysadily ve vsi, je dost nevlídno, začíná pršet. Všude okolo bláto a sušené ( i nesušené) kravince. Dřevo je tu vzácné. Chcem se schovat pod terasu jednoho domu a pozvání na sebe nenechá dlouho čekat. Tentokrát jsme rádi, venku je silně nevlídno. Paní domácí vaří čaj a kafe, konverzujem rusky. Všichni jsou tu Arméni, ona učí na místní škole a gruzínsky ani neumí. Na 200 žáků je 40 učitelek. Pak přichází i pán domu, ten má na starosti dobytek. Ptají se nás, kdo nám platí za to, že takhle chodíme světem a nemohou pochopit, že to děláme dobrovolně ve svém volnu. Venku přestává pršet, dokonce občas vykoukne slunce, je čas jít. Loučíme se a vyrážíme mokrou krajinou směr jezero Paravani.

Za vsí potkáváme skupinky lidí, co se vrací ze senoseče. Z mraků vykukuje Didi Abuli, 3300m.n.m., nejvyšší vrchol Malého Kavkazu. Nevypadá moc impozantně, oblý kopec šotoliny. Vzhledem k tomu, že jsme ve 2000mnm tak ani převýšení nic moc. Ale celý Samsarský hřeben je sopečného původu a krajina má zvláštní ráz. Takové malé kopcovité Mongolsko, i s těmi pastevci a stády ovcí, koz, koní a krav. Dneska už daleko nedojdem, navíc se zase žene déšť. Rychle hledáme rovné místo kryté před větrem a lágrujem. Ani nevaříme, jsme najedení dost. Okolo běží oslíci s nákladem konví na vodu.

 

1.9. – Vstáváme do krásného počasí, sluníčko.(gr188), (gr189) Vaříme čaj na dřívkáči a vyrážíme. Teprve teď vyniká zvláštní kouzlo krajiny. I když jsme 2100m vysoko, je teplo. Po asi 10km dojdem do obce Vladimirovka na břehu jezera Paravani.(gr194) Je to nejvěJezero Paravan - největší jezero v Gruziitší jezero v Gruzii, dlouhé cca 10km, leží v 2070mnm a je dost mělké – asi 2,5m. Doufali jsme, že ukecáme nějakého rybáře, aby nás svezl těch 10km přes jezero do Tambovky, ale chcípl tu pes. Na jezeře není jediná loďka. Později se dozvídáme, že s rozpadem SSSR zmehlo i rybné hospodářství, jezero se vylovilo a teď v něm už „rýby nět“. I ve vsi je vidět tristní úpadek a rozklad. Všude se suší hromady kravinců, základní zdejší topivo.(gr213) Šlapem po prašné cestě podél břehu, pár kiláků nám pomohl domorodec s autem. Stáda ovcí vede impozantní kozel, poslušně jdou za ním.(gr201) I v Tambovce je vidět úpadek, kdysi pěkné domy chátrají a budovy „rýbnovo chozjajstva“ sa rozpadají. Dokupujem nějaké potraviny , pivo a pokecáme s domorodci, jak bylo za SSSR dobře. Taky nás varují před psy azerbajdžánců, kteří mají své kočovné jurty v horách.(gr226), (gr229) Pak opouštíme jezero a stoupáme podél potoka severním směrem. Táboříme pod hrází menšího umělého jezera. (gr237) Není tu absolutně žádné dřevo. Něco málo máme v zásobě, ale v dřívkáči ho kombinujem se sušenými kravinci a zbytky starých velepýchavek. Jak je ostatně v kraji zvykem.

 

 

2.9. – Druhý den procházíme kolem jurt azerbajdžánců.(gr239) Nejsou kulaté, ale obdélníkovité, izolační vrstva je potažena nepromokavou plachtou. Psi poštěkávají, ale neútočí. Míříme do hor, mírně stoupáme. Další skupinkou jurt musíme projít už natěsno a psi jsou dost nepříjemní. (gr247) Naštěstí je domorodci zahánějí a nás zvou na návštěvu. Vevnitř je překvapivě čisto a útulno, na stěnách pestré koberce.(gr248) Vaří čaj a kávu, nabízí domácí chleba, sýr, smetanu, hrušky v medu. Ňam. Ruština opět funguje bezvadně, tak se dozvídáme jak žijí. Celé léto jsou v horách i s rodinami, na podzim sbalí jurty a odchází 150km do nížin. Příjemné posezení s milými lidmi. Pokračujem v cestě, (gr249), (gr250) stoupáme do sedla ve výšce 2750mnm a otvírá se nám pohled na kotel s plochým kamenitým dnem, dokola obklopený strmými vrcholy Samsarského hřbetu. Vypadá to jako velká kaldera staré sopky. Možná to tak je. Procházíme okrajem kotle a průrvou sestupujem do sedla za horou Karadag. Rádi by jsme už lágrovali, ale není voda. Jdem dál sedlem, vidíme jezírko, hurá. No ale pít se to nedá, ani po převaření – je to spíš močůvka, než voda. V dálce vidíme pastevce, tak ho zkusím odchytit a zeptat se . Je ale mladý a rusky ani anglicky se nechytá. Třepu petkou se zbytkem vody a ukazuji na ní, ale trvalo dost dlouho, než pochopil. Spolu se starším pastevcem nám ukazují studánku - no spíš díru mezi kameny, kde je trocha vody nevalné kvality, ale stačí. Lágrujem poblíž, trochu větrno, ale překrásný výhled na západ slunce a jezero Tabačkuri, náš zítřejší cíl.(gr266) Vaříme na dřívkáči, oheň by to rozfoukalo.. Ještě přijíždí děcka pastevců, okukují podivné cizince a předvádí, jak umí na koni. Ale domluvit se s nimi nedá.(gr268)

 

3.9. – Balíme a pokračujem traverzem k jezeru Tabačkuri. Ze vzdálenosti asi 500m míjíme velký azerb. tábor. Najednou se z něj vyrojilo asi 10 velkých psů a hurá na nás. Zaujímáme obrannou pozici zády k sobě, kameny a hole do ruk. Naštěstí se nechali dost snadno zaplašit, člověk nesmí dát najevo strach. Kus jdem kolem jezera a přicházíme do pěkného borového lesíku. I když je brzo, lágrujem a dáváme odpočinkový den. Koupačka, ohník, pohoda. Na jezeře je vidět i pár loděk s rybáři.

 

4.9. – Ráno šlapeme do vsi Tabačkuri, dokupujem zásoby a pivko. Velkým zážitkem je návštěva místní sýrárny. Kmisaře  EU by z toho švihlo.(gr293) Pak jdem přímo na sever krásným údolím meandrující říčky mezi kopci, odbočíme vlevo do sedla a směr ves Didi Mitarbi. Kousek před ní bivakujem na krásné louce pod obrovskou starou hrušní – frňákovníkem. Vaříme na pořádném ohni.. (gr306)

 

5.9. - Scházíme do Mitarbi, kdysi krásné domy jsou dost zchátralé, (gr311) asi vlivem úpadku dříve velmi frekventovaného zimního střediska Bakuriani, které je poblíž a kam asi po hodině docházíme. Městečko je směsí nových výstavných budov a zanedbaných baráků. Má snad odtud jezdit úzkokolený vláček, tak hledáme nádraží. To se podaří, ale jízdní řád je jen v gruzínštině a dost nepochopitelný.(gr319)) Naštěstí přichází nádražák a od něj se dozvídáme, že vlak jede za cca 2 hodiny. Dobrý, jdem trochu pochodit po městečku, u stánku kupujem výborné placky s různou náplní a lepjošku. V infocentru se dokonce dostanu k internetu, mám trochu problém s ruskou klávesnicí, ale dobrý. Vracíme se na vlak, za chvíli to jede. Nádražák se ještě podivuje , že nejedem maršrutkou a soudí, že už jsme asi utratili všechny peníze. Vlaky jsou totiž v Gruzii mnohem levnější, zato o dost pomalejší. Těch 30km do Borjomi jedem 2,5hod., ale je to zážitek. Váček traverzuje horské svahy, kýve se na hrbatých kolejích a občas staví uprostřed lesa. Je vidět, že nějaká pravidelná údržba kolejí se tu nevede. Taky za ty prachy….Mám obavu, že nějaká větší porucha tuhle trať už nevratně zlikviduje. V Borjomi čekáme na přípojný vlak do Kašuri. Vypadá moderněji, i když dost zanedbaně. Ovšem cestovní rychlost není o moc větší, takže se rozhodujem vystoupit ještě před městem a najít bivak. Spíme na břehu řeky a doufáme, že v horách moc nezaprší a nevypláchne nás to.

 

6.9. - Jdeme na silnici, ale maršrutky jsou přeplněné a nezastavují. Nakonec jedem za 7 lari taxikem, to jde. Hodí nás přímo ke stanovišti busíků směr Kutaisi. Ještě prohlížíme tržiště a pak odjezd. V Kutaisi najdem lavičku v poklidné části mezi paneláky a složíme tam bágly a naše unavená těla. Postupně vyrážíme do tržnice dokoupit dárky, čaču, kvas, sýry, víno a různá místní žrádýlka. (gr340) Docela hutným zážitkem je návštěva části tržnice s technickým zbožím, je tu úplně všechno, něco pěkně muzeální kousky. (gr414),  (gr415),  (gr416),  (gr417) K večeru se přesouváme taxálem k letišti. Asi by se dalo spát i přímo na letišti, v hale jsou pěkné široké lavice. No ale v tom ruchu by to za moc nestálo, tak stavíme stany v křoví kus za letištěm.

 

 

7.9. – Vstáváme hodně brzo, v 6.30 nám to letí. V hale zas přebalujem a svazujem 5 báglů na dva. Sekuriťáci jsou ještě horší než v Katowicích, ve spoluzavazadle neprojde ani lžíce a hrnek. No ale odlétáme na čas a v 7.30 jsme v Katowicích ( to ten časový posun). Auto na nás věrně čeká na parkovišti, takže do něj všechno nacpem. Ještě chvilka napětí, jestli bude ta sleva 90% na FlySilesia, jo, platím kartou 18 žlutých ( 111kč, jak se mi pak objevilo na kontě) a frčíme na dálnici . Doma jsme ještě před polednem. Paráda, dost zdařilý vejlet.

 

---

 

 

Něco praktických informací:

Směnárna na letišti je už před pasovkou, pak ne . Ale taxi i maršrutka zastaví ve městě u banky. (2,18 Lari/Euro).

Potraviny jsou cenově zhruba jak u nás, čača levnější (4 -6 lari/l), pivo dražší.

Doprava maršrutkou cca 1 Lari/ 10km, vlak cca 1 Lari/ 50km, taxi 10 Lari/10km, ceny ovšem velmi orientační, místně se liší a něco se dá usmlouvat. My vystačili s 50E/os/14dní v pohodě.

Orientace: Mám stažený celý balík map Gruzie ( z mapstor.com) až do měřítka 50k. Jsou to staré mapy ruského gen. štábu, ale fungují dobře. Jen některé cesty jsou už zarostlé, ale v terénu patrné. Měli jsme jednoduchou GPS v mobilu, pomocí G.Earth jsem doma doplnil pár bodů, na které jsme se navigovali. Když nebyla mlha, fungovalo to dobře.

V horách jsme nepotkali ani jednoho turistu, ale pastevců je tam dost, dá se zeptat. Starší lidé mluví dobře rusky, mladší někdy trochu rusky a anglicky, ale málo.

Místní jsou velmi vstřícní a pohostinní, takže nějak domluvit se dá vždycky.

V Kutaisi se zřejmě plynová kartuš sehnat nedá a s benzíňákem by mohly být problémy v letadle. Řešíme to dřívkáčem, většinou v pohodě, akorát okolo Didi Abuli jeden den nebylo prakticky žádné dřevo. Jinak byl ohník skoro pokaždé.

S vodou to bylo složitější akorát na nástupním hřebínku na samém začátku a pak v konečné části treku kolem D.Abuli. Prameny bývají znečistěné od dobytka, ale převaření to řeší. Na vodu se dá zeptat u pastevců, ale riskujete velmi neodbytné pozvání na návštěvu

 

Gruzie na Wiki...

 

 

---