---

 

 

...Den šestý.  Ráno strmý výstup přes ves Doču k šotolinové silnici, která vede traverzem vysoko nad Alazani. Šlapem asi 15km po silnici přes ves Bočorma k Omalu. Dost opruz. Omalo je vesnička středisková, poblíž potkáváme i pár turistů. Chcem dokoupit nějaké potraviny, ale domorodci nás posílají do dolního Omala, nějakých 300 výškových metrů dolů, to se nám nechce...

 

V horním Omalu je jen starý kamenný hrad, pár domů a jakýsi hotýlek. Zkoušíme jestli by nedali pivko a něco k jídlu, ale nic. Posílají nás na konec vsi, tam že bábuška možná něco má. A vskutku, bábuška byla podnikavá, měla všechno. Pivo Natakhtari v 2,5l PET, chlebové placky,sýr, rajčata a i čača byla. To je místní kořala, destilovaná z vína. Zpočátku jsem byl skeptický ( mám s domorodými samohony dost špatné zkušenosti), ale dala ochutnat a hned jsme litr koupili. Žranice převeliká. Jednu petku piva jsme zmořili hned, druhou vzali sebou do tábořiště, které jsme vyhlídli už cestou. No druhá petka a část čačy padla večer u ohně, veselo bylo.

 

Den sedmý. Akorát že Vocel byl ráno zádumčivý, nechtěl vylézt ze spacáku a mručel. Když se vymručel pokračujeme do sedla a pak do údolí řeky Pirikitelská Alazani. Podél ní půjdem několik dní. Procházíme pěknou vsí Dartlo a za Češem brodíme řeku na druhý břeh, kde spíme, oheň, pěkné.

 

Den osmý. Druhý den pokračujeme po našem břehu do Paržmy, kde je most. Stále po široké cestě do Girevi, kde mají u řeky kontrolní místo pohraničníci. Tam je potřeba se zaregistrovat, Čečenská hranice je odtud pár kiláků. My to trochu zasklili, vojáci nás odchytli a museli jsme se kousek vrátit. Ale v pohodě, byli přátelští, Vocel s nimi pokecal o fotovoltaických panelech, co tam měli instalované. V Girevi končí sjízdná cesta, dál se dá už jen pěšky, nebo na koni. Orli. Před vsí Čontio zase přebrodíme a spíme na druhém břehu , ohník, paráda.

 

Den devátý. Snídáme borůvky s těstovinami, dobré. Blížíme se závěru údolí. Stoupáme pod sedlo Acunta a hledáme místo na bivak. Je to už dost vysoko, fouká, tak trochu bojujem. Nakonec najdem hezké místo hned u pramene, akorát je ho potřeba trochu upravit a srovnat. Stan důkladně kotvíme, ale i tak s námi vítr cloumá. Je docela zima, jsme ve výšce 2960m.

 

Den desátý. Ráno je krásně, ale zima. Vyfuníme na Acuntu 3431m, nádherné výhledy na hlavní hřeben s Kazbekem a i na údolí, kterým jsme přišli. Pár fotek a rychle dolů se ohřát. Opouštíme Tušetii a vstupujem do oblasti Chevsuretie. Při pohledu zpátky vypadá Acunta dost nepřístupně, asi bych váhal, jestli tam lézt. Níž už je fajn, traverzujem skrz penišníkovou kosovku na krásné široké louky. Pak nás čeká dost náročný sestup o 1000m níž vpravo do údolí potoka. Uf. Spíme zmoženi na louce za potokem, očumují nás krávy.

 

Den jedenáctý. Ráno sestupujem údolím po široké cestě, další pohraniční kontrola. Ves Muco. Prameny s pomníčky. Řeka zahýbá do Čečenska, za olezlou pohraniční závorou se povaluje voják. Na ostrohu nad řekou jsou staré otevřené hrobky, plné kostí. Sem prý staří lidé dobrovolně odcházeli zemřít. Pokračujem proti proudu řeky Argun do Šatili. Tam je skupina pěkných původních kamenných domů ( některé ještě obydlené), nad nimi hotýlek a dole u řeky pár nových baráků. Taky tu mají malou vodní elektrárnu, docela síla pro každého, kdo aspoň trochu rozumí elektrice. Poptáváme se po obchodě, posílají nás do nenápadného domku na začátku vsi. No ale pani tu má všechny základní potraviny – vodku všemožných druhů, pivo, tyčinky Mars a slané buráky. Pro chleba odskočila domů. Dáváme si do nosu u stolu na kryté terase, venku prší. Zrovna když přestalo a my se balili k odchodu, vtrhla do obchodu skupinka domorodců a propukla družba. Velel tomu Zviadu, domorodec, který však žije v Tbilisi a sem dojel na prázdniny. Přípitek střídal přípitek, vodka tekla proudem a můj strádáním oslabený organismus už nějak nestíhal. Ještě že Vocel, zocelený mnohým pobytem ve znojemských vinných výčepech na tom byl o něco líp. Odpotáceli jsme se kousek za ves a dokonce i postavili stan. Akorát že jsem si cestou nějak pochroumal ruku, au.

 

Den dvanáctý. Ráno jsme ve vsi potkali Zviadu s jeho dodávkou, měl v ní naložené ty svoje kamoše a vypadali dost mrtvě. Domníval jsem se, že nebude problém sehnat odvoz do civilizace, ale docela tu chcípl pes. Jednou za tři dny sice jezdí maršrutka, ale čekat tak dlouho se nám nechtělo. Nakonec se Vocelovi podařilo domluvit za 150 lari auto. Ze začátku mi to připadalo dost drahé, ale na konci cesty jsme si říkali, že to byla dobrá cena. Těch cca 50km do Korči jsme jeli asi 3 hodiny, šotolinová cesta na hranici sjízdnosti, sedlo 2700m, potoky přes cestu, docela jsem se divil,že to ten starý Opel zvládnul. V Korči se v obchůdku dozvídáme, že bus pojede až ráno. Vocela zas honí mlsná, má tu snad být někde hospoda. Byla, ale vypadala tak 10 let zavřená. Tak jdem kus za ves lágrovat. Pohoda, ohník, perem v řece.

 

Den třináctý. Ráno v 9 skutečně přijíždí dýchavičný busík do Tbilisi. Sotva jede, každý kopeček na jedničku, řidič občas za jízdy odklopí kryt motoru a cosi tam kutí. Cestou rozháníme stáda ovcí, co schází z hor. Vystupujem v Mchetě. Je to docela pěkné historické město, bývalé sídlo gruzinských králů. Vocel se konečně dočkal hospody, máme kebab a jakési vysušené maso. Od vedlejšího stolu slyšíme češinu, je to parta VŠ profesorů na stáži v Tbilisi, dáme řeč. Couráme po městě, v jednom pravoslavném kostele natrefíme na mši, krásné zpěvy. V obchodě kupujem kus masa , špek a cibuli, že si večer uděláme šašlik. No pekli jsme to dlouho, nic moc, většinu nakonec sežral pes, co se k nám přidal a věrně nás hlídal. Spíme za městem u řeky, spousta rybářů, někteří mají místo loďky jen kus polystyrénu.

 

Den čtrnáctý. Ráno jdem na bus do Tbilisi. Je to jen asi 15 km, tak jsme tam za chvíli. Batohy dáváme do úschovny na vlakovém nádraží a jdem cournout po městě. Je to už trochu orient, tržnice, mraky stánků, pouliční prodej. V hospůdce si dáváme jídlo, Vocel šel pak prubnout veřejné WC ( v hospodě nebylo), vrátil se dost v šoku, tak jsem to ani nezkoušel. Nakupujem dárky a k večeru jedem busem na letiště. Zbytek lariášů vyměníme něco zpět za eura, něco za gruzínské červené, aby nám to líp utíkalo. Zajímavá byla diskuse s postarším Arménem, který přiletěl na svatbu. Zarputile chválil staré dobré časy, ale jinak byl milý, tak jsme ho moc nedráždili. Konečně nastal čas odletu a brzo ráno jsme v Praze. Rozlučkové pivko v bufetu na Kulaťáku a hurá dom. Tož tak.

 

 

 

---