Kozlák - Muzeum vodáckých akcí » Home » Gruzie 2011 »1/2

Největší středoevropský Tour - Operátor se zaměřením na Balkán, Karpaty a přilehlé kraje

Vlajka Gruzie

Gruzie 2011 - toulky Kavkazem

 

Info Kozlák

 

Nafukovaci čluny

 

 

Tušetie, Chevsuretie,

Kavkaz z jižní strany.

 

Září 2011 | Kadloš

 

Tuto zprávu Vám přináší Kadloš - člen, veterán Kozlák teamu...

Geografické info Vám přinesl Vocel - člen, veterán Kozlák teamu...

 

Mapa:

Kozlí mapa s návodem

 

Fotogalerie:

Gruzie 2011

 

Akce v roce 2013:

Gruzie 2013

 

 

Přejít na druhou část   >>  2/2   

 

 


 

 

...Řeka zahýbá do Čečenska, za olezlou pohraniční závorou se povaluje voják. Na ostrohu nad řekou jsou staré otevřené hrobky, plné kostí. Sem prý staří lidé dobrovolně odcházeli zemřít...
Září 2011. Je odpoledne , stojím na nádraží v Blansku a z vlaku mává Vocel. Cesta do Gruzie začíná. Vlakem do Práglu, poslední pivko v Bille u letiště a už sedíme v letadle ČSA na trase Praha – Tbilisi...

 

O Gruzii jsem přemýšlel už delší dobu, máme s ní bezvízový styk , úřady ani policie cizince moc neprudí a hlavně mě lákal Kavkaz. Kdysi jsem tam byl z ruské strany a moc se mi líbil. Takže když se naskytla možnost koupě relativně levných letenek (7500Kč) do Tbilisi, nezaváhal jsem. Bohužel se mi podařilo ukecat jen Vocela, ostatní Kozláci byli buď bez peněz, bez dovolené, nebo prostě moc zdechlí. Nu což, na repre Česka tento úzký, ale kvalitní výběr musí stačit. Den prvý. V Tbilisi přistáváme ukrutně brzo ráno ( 4.50), vyměníme nějaké ty euráče za místní lariáše ( 1E = 2,4 lari). Vím, že z letiště jezdí levná místní doprava, tak odolávám nahánění taxikářů. Podle mých dlouholetých zkušeností jsou taxálisti ta největší sebranka. No oni to taky nemají lehké. Ovšem Vocel je duše důvěřivá a nechal se ukecat, že mají cizince rádi, že pokecáme, popijem, pobratříme se, platit nic nebudem. No zlatý voči, nakonec si řekli o dost peněz. Vocel se kál a vzal to na sebe.

 

V Tbilisi máme dva hlavní úkoly – sehnat bombu k vařiči a nějaké ty mapy. Měl jsem adresu na outdoor obchod na ulici Mitskevich, ale tam otvírali až od 11h. Geoland, kde měli mít mapy, otvíral od 10h. Ukecali jsme někoho v baráku aby otevřel dřív. No ale mapy nic moc. Nakonec jsme tam aspoň koupili plynovou bombu, takže to nebylo marný. Z domova jsme měli staré vojenské mapy, stažené ze serveru poehali.com. Ukázaly se jako docela dobré, čas na Kavkaze plyne pomalu. Některé stezky už byly sotva patrné, ale Vocel jako hlavní navigátor výpravy to měl zmáklé a s použitím GPS jsme bloudili jen nepatrně. Takže úkoly splněny, razíme na nádraží Ortačala, odkud jezdí busy ve směru Telavi – Achmeta. Do odjezdu busu zbývá asi hodina, kupujem nějaké dost nechutné buchty. Pak Vocel objevil bufáč s místními specialitami a hned si něco objednal. Ovšem ještě než mu to donesli nás začal nahánět řidič maršrůtky, že se hned jede. Tohle trauma Vocel nerozchodil dodnes a příležitostně mi to připomíná, jako bych za něj mohl.

 

Jazda maršrůtkou byla dost hrubý zážitek, řidič by se jistě uplatnil jako závodník F1, po rozbitých silnicích valil 100 – 120, ves neves.

V Achmetě jsme hned domluvili další přípoj ve směru Duisi. Většina lidí tady za drahé peníze najímá terénní auto do Omala, ale my chtěli dojít bočními hřebeny po svých. Vocel si konečně nacpal teřich v místní hospůdce, tak se trochu zklidnil. Polorozpadlý busík nás popovezl ještě asi 15km údolím kousek za Duisi, cestou jsme ho museli jen jednou roztlačovat. Dáváme koupačku v řece Alazani, Vocel hned mudruje, jak by se to dalo jet. Procházíme vsí Omalo ( neplést s Tušetským Omalem v horách), lidi jsou tam nějaký divný, pak se dozvídáme, že to jsou uprchlíci z Čečny. Dáváme řeč s dřevorubci kudy kudy cestička, každý radí něco jiného, tak se radši držíme mapy. S velkým úsilím odoláváme pozváním domů, nevypadají moc důvěryhodně a my se už těšíme do hory. Nástup je docela krpál, bukový les, stará stezka znatelná jen místy, ale nějak to jde. Stavíme stan v cca 1200mnm, aj pramínek se našel, ležíme u ohně a mudrujem, jak že je ten svět malý, včera touhle dobou jsme ještě seděli ve vlaku do Práglu.

 

Den druhý. Ráno stoupáme dál až k salaším na hranici lesa 2200mnm. ( Rusové tomu říkají létnik) Tam je docela živo, děcka jezdí na koních a z hor právě přijíždí zásobovací karavana asi 10ti koní naložených podlouhlými balíky. Doufáme, že v nich nejsou kalašnikovy. Dost nám není jasné, odkud jdou, tím směrem moc civilizace není. Pokračujem loukami po hřebeni Nakerali, nad údolím krouží asi 10 orlů.U salaší se k nám přidalo 5 kluků, lámaně konverzujem rusko – anglicky. Dozvídáme se, že mají prázdniny až do 15., pak všichni schází z hor. Ve výšce 2500m odpadají i oni. Fouká docela ostrý vítr, máme problém postavit stan. Nakonec se vracíme kousek zpět do rozpadlé salaše, kde je plácek dobře chráněný před větrem. Poblíž je i pramen. ..

 

Den třetí. Ráno pokračujem po hřebeni, míjíme krásné horské jezírko cca 200m pod námi. Ve výšce 2900m jsou už jen skály a místy zbytky sněhu. Orientace se stává obtížnější, ale Hlavní Navigátor a jeho GPS to zvládá, přecházíme sedlo ve 3050m, sněhy, jezírko, kytky. Podcházíme horu Dibgverdi a stavíme stan v dolině pod ní, jsme vysoko, okolo sněhy a dost zima.

 

Den čtvrý. Ráno prší, tak čekáme do 11hod. Přestává, vyrážíme do klíčového sedla Samkinvrocveri 3160m. Cesta není moc jasná, tak trochu bojujem v mírně lezeckém terénu, Vocel poulí oči. Strmým traverzem se vracíme do sedla, které jsme předtím trochu minuli. Uf, jme tam. Mírně sněží. V dálce vidíme posněžené velekopce, pod námi začíná sestup do Tušetie. Při sestupu se řídíme podle otisků koňských kopyt, což se osvědčilo i dál. Stezek bývá totiž spousta, ale většina je od ovcí.

Dolů údolím potoka Oričkali, přibývá ovcí, potkáváme velkou bačovnu, pastevci nás zvou na čaj a sýr. Žijou tu celé léto, každý má na starosti 100 ovcí, sýr odváží na koních. Vyptávají se na ceny a platy u nás. Dost je udiví plat učitele, u nich je tak 5x nižší. Jeden turista tu prý loni prošel. Pokračujem ještě kousek po proudu a na pěkné louce na soutoku s velkým potokem stavíme stan. Večer, oheň, pohoda. Projíždí kolem nás cvalem dva kovbojové na koních , mávají a mizí ve strmém svahu. Vítejte v zemi Malboro.

 

Den pátý. Do toho strmého svahu ráno mizíme i my a dost závidíme jezdcům na koních. Uklidňuje nás, že takhle v noci nemohli jet daleko. No ale ke vsi Vestomta to byl ještě docela kus. Cestou krásné výhledy na zasněžené kopce. Kamenné horské vsi jsou už většinou opuštěné, ale svého času tu muselo být celkem dost lidí. Opět spousta orlů. Traverzujem svahem borovým lesem ke vsi Goglurta a pak prudce dolů k mostu přes řeku Tušetská Alazani. V nivě řeky stavíme stan, oheň, pohoda. Kompot z borůvek a tyčinky Mars.

 

 

Druhá část   >>  2/2   

 


 

 


Tuto zprávu Vám přináší - největší středoevropský tour operátor pro Balkán, Karpaty a přilehlé kraje.

Home  |  Ety-Kecy  |  Koza Máňa |  Kontakt  |  Poslední úprava: 09.03.2017